Poté, co demokraté vyměnili Joea Bidena za Kamalu Harris se na debatním pódiu poprvé střetla s Donaldem Trumpem. Jak to, že debata nedopadla podle exprezidentových představ vám v dnešním díle svého podcastu vysvětlí náš redaktor Matěj Schneider a amerikanista Jan Beneš.

„Dřív jsem tvrdil, že jestli budou volby o interrupcích, tak je vyhraje Kamala Harris. Jestli budou víc o imigraci, tak je vyhraje Donald Trump,“ popisoval výchozí situaci před debatou redaktor Voxpotu Matěj Schneider v nejnovějším díle podcastu Redneck & Beneš.

Harris a Trump se až do úterního večera nikdy nepotkali. Jen málokdo si proto troufal odhadovat, jak bude jejich vzájemná konfrontace vypadat – jak tématicky, tak z hlediska osobního dojmu na voličstvo.

Debata byla o to očekávanější, že dosavadní viceprezidentka Harris od svého potvrzení jakožto demokratické kandidátky nedávala rozhovory médiím. Ani v oblasti programu toho zatím mnoho nepředstavila.

Harris ale – alespoň prozatím – rozptýlila pochyby o jejích debatních schopnostech. Nebo minimálně zvládla působit lépe než její protivník.

„Povedlo se jí Trumpa účelně vyprovokovat. Ten se nechal jednoduchými dloubnutími strhnout k dlouhým monologům o věcech, o kterých neměl podle jeho stratégů a poradců mluvit,“ hodnotí výkon amerikanista Jan Beneš.

To se potvrdilo i u Trumpova „královského tématu“, tedy imigrace. Bývalý prezident začal v jeden moment tvrdit, že imigranti ve městě Springfield „jedí psy, jedí kočky, jedí domácí mazlíčky lidí, kteří tu žijí“. V tu chvíli zasáhli i moderátoři debati, která upozorňovali na nepravdivost tohoto tvrzení, které v posledních dnech koluje v pravicovém mediálním ekosystému USA.

„Svědčí to o tom, že Trump je zavřený ve své ultra-konzervativní bublině, která se dokola utrvzuje ve vlastních názorech,“ říká Schneider. „Dostávají se pak do sfér, které jsou jednak odpudivé a jednak nepochopitelné pro mediánové voliče, které Trump ale k vítězství potřebuje.“

Problém v republikánském tandemu?

Podle komentátorů přišel jeden z nejsilnějších momentů debaty v části o interrupcích.

„Tohle téma Trumpovi úplně nesvědčí, není si u něj takzvaně jistý v kramflecích. To nasadilo tón debaty tak, že byl od začátku v defenzivě,“ říká redaktor Voxpotu Matěj Schneider.

Harris naopak v debatě slíbila, že by jako prezidentka podepsala zákon, který na federální úrovni vrací regulace interrupcí ke stavu před zrušením precedentu Roe v Wade. Nejvyšší soud tento dekády trvající stav zrušil Nejvyšší soud v roce 2022 – i díky konzervativním soudcům, které tam nominoval právě Donald Trump.

„Promítla se do toho její kariéra prokurátorky. Prišlo mi, že z toho vytvořilo takový mini-proces s Donaldem Trumpem: ‘Žaluji vás z toho, že jste sebral ženám ve dvaceti státech občanský práva’,“ shrnuje její přístup amerikanista Jan Beneš.

Trumpovy výroky v oblasti interrupcí vynesly na povrch pochybnosti o tom, jak dobře funguje spolupráce s jeho kandidátem na prezidenta, ohijským senátorem J. D. Vancem. Ten se totiž před pár dny nechal slyšet, že pokud by se republikánům na Kapitolu podařilo odhlasovat federální zákaz interrupcí, Trump by takovou legislativu vetoval.

„S J.D. jsme to neprobírali. Samozřejmě mi nevadí, že má nějaký názor, ale nemyslím si, že mluvil za mě,“ reagoval republikánský kandidát na otázku moderátorky, která se ptala přímo na Vancův výrok.

„Neodpověděl na otázku a hodil Vance pod vlak,“ komentuje pasáž amerikanista Jan Beneš.

V dnešním díle se také dozvíte, proč už si nikdo nevzpomíná na atentát na Donalda Trumpa, co nám debata prozradila o zahraniční politice obou kandidátů, nebo proč Jan Beneš tak moc chtěl mluvit o Taylor Swift.

Redneck vychází nově už jen na platformách Voxpotu a je tedy na čase se usebrat a trochu osobněji zavzpomínat. 132. díl podcastu je mimo jiné o tom, jak se dvě legendy vypořádaly s politicky turbulentními 60. lety v USA.

Bob Dylan i Hunter S. Thompson byli oba svým způsobem v centru dění během přelomových událostí 60. let. Oba milovali motorky, holdovali drogám a jejich posluchači a čtenáři je takřka uctívali. S tím, jak 60. léta skončila, se ale každý vypořádali po svém – byť do ústraní se svým způsobem stáhli oba.

Jaké to je, když vás půlka Ameriky považuje za proroka? Jaké to je uhánět tak rychle na silnici nebo napříč světem, že jste na pokraji smrti? A co nám Dylan i Thompson a jejich zápolení říkají o současné americké politice? O tom všem je dnešní díl podcastu Redneck.

Letošní demokratické primárky nebyly velké drama. Padlo v nich ale přes 700 tisíc hlasů na protest proti tomu, jak se administrativa Joea Bidena staví ke Gaze a Izraeli. Díky tomu byla na nominačním sjezdu strany, který teď skončil v Chicagu, hrstka stranických delegátů, kteří se snažili vyjednat posun v politice strany a případné příští administrativy Kamaly Harris.

Strana je nicméně odmítla i s minimálním požadavkem: nechat vedením prověřeného řečníka pronést schválený proslov.

Jednou z možných mluvčích měla být georgijská demokratka palestinského původu Ruwa Romman. Ta svůj proslov nakonec pronesla jen mimo areál sjezdu. Zmiňovala v něm bojovnici z hnutí za občanská práva Fannie Lou Hamer, která byla Demokratickou stranou obdobně odmítána na sjezdu v roce 1964. O tom, jak k celé tahanici došlo a jak se k ní staví různí straníci a americká veřejnost i o vítězství Fannie Lou Hammer, je dnešní díl podcastu Redneck.

Text proslovu, který na demokratickém sjezdu nakonec nepadl, si můžete přečíst zde:

Jmenuji se Ruwa Romman a je mi ctí být první Palestinkou zvolenou do veřejné funkce ve státě Georgia a první Palestinkou, která kdy promluvila na nominačním sjezdu Demokratické strany. Můj příběh začíná v malé vesnici nedaleko Jeruzaléma, která se jmenuje Suba a odkud pochází rodina mého otce. Kořeny mé matky sahají až do Al Chalílu neboli Hebronu. Moji rodiče, kteří se narodili v Jordánsku, nás v mých osmi letech přivezli do Georgie, kde nyní žiji se svým úžasným manželem a našimi roztomilými domácími mazlíčky.

Když jsem vyrůstala, pojilo mě s dědečkem zvláštní pouto. Byl mým parťákem v rošťárnách - ať už mi tajně nosil sladkosti z obchodu nebo mi do kapsy tajně sunul dvacetidolarovku s důvěrným pomrknutím a úsměvem. Byl mou oporou, ale před několika lety zemřel a už nikdy nespatřil Subu ani žádnou část Palestiny. Neuplyne den, aby mi nechyběl.

Poslední rok byl obzvlášť těžký. Když jsme byli svědkové nespravedlnosti masakrů v Gaze, myslela jsem na něj a říkala si, jestli tuhle bolest dobře znal. Když jsme sledovali Palestince vysídlené z jednoho konce pásma Gazy na druhý, chtěla jsem se ho zeptat, jak našel sílu ujít před desítkami let všechny ty kilometry a nechat všechno za sebou.

Ale v této bolesti jsem byla také svědkem něčeho podstatného – krásného, multikonfesního, mezirasového a multigeneračního spojenectví, které uvnitř naší Demokratické strany povstalo ze zoufalství. Po 320 dní jsme stáli pospolu a požadovali, aby naše zákony byly vymáhány vůči přátelům i nepřátelům, aby bylo dosaženo příměří, ukončeno zabíjení Palestinců, propuštěna všechna izraelská a palestinská rukojmí a zahájena obtížná práce na budování cesty ke kolektivnímu míru a bezpečí. Proto tu jsme – členové této Demokratické strany, kteří se zasazují o rovná práva a důstojnost pro všechny. To, co zde děláme, má odezvu po celém světě.

Budou tvrdit, že to tak bylo vždycky, že se nic nemůže změnit. Ale vzpomeňte si na Fannie Lou Hamer – byla odvržena pro svou odvahu, a přesto vydláždila cestu rasově integrované Demokratické straně. Její odkaz žije dál a my kráčíme v jejích šlépějích.

Sami to však nezvládneme. Tento historický okamžik je plný naděje, ale pouze pokud budeme držet pohromadě. Největší síla naší strany vždy spočívala v tom, že jsme se dokázali sjednotit. Někteří to považují za slabost, ale je načase, abychom tuto sílu využili.

Pojďme se zavázat jeden druhému, zvolit viceprezidentku Harris a porazit Donalda Trumpa, který nálepku mé identity Palestinky používá jako nadávku. Pojďme bojovat za politické návrhy, které už dávno měly být prosazeny – od obnovení přístupu k interrupcím přes zajištění důstojné mzdy, až po požadavek ukončení bezohledné války v podobě příměří v Gaze. Těm, kteří o nás pochybují, cynikům a odpůrcům říkám: ano, můžeme – ano, můžeme být demokratickou stranou, která upřednostňuje financování našich škol a nemocnic, nikoli nekonečných válek. Stranou, která bojuje za Ameriku, která patří nám všem – černým, hnědým i bílým, Židům i Palestincům, nám všem, jak mě učil můj dědeček, společně.