Pěstujete nějakou zeleninu? A daří se vám to? A tak zjišťujete, že ono to je každý rok jinak, i když podmínky jste vytvořili shodné?

A jak nesete, když se toho moc neurodí? Tak třeba rajčat? Člověk se stará, zalévá, čte moudré rady v moudrých časopisech, sleduje jak to dělají u sousedů, těší se na ně – a ono nic? Nebo – skoro nic? Jak to nesete?

Drazí bratři a sestry, hezkou neděli!
Nedělní evangelium podle Jana nám v šesté kapitole přibližuje slavnou odpověď Petrovu, který volá: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“. Krásná odpověď, svědčící o přátelství a důvěře, jež ho spolu s ostatními učedníky pojí s Kristem. Petr mluví v kritické chvíli. Ježíš právě řekl, že je „chlebem, který sestoupil z nebe“; to je pro lidi těžko srozumitelná řeč a mnozí – dokonce i učedníci, kteří ho následovali – ho opustili. Dvanáct apoštolů však nikoli: zůstali, protože v něm našli „slova věčného života“. Slyšeli ho kázat, viděli zázraky, které konal, a nadále s ním sdíleli veřejné chvíle i intimitu každodenního života.
Apoštolové ne vždy chápou, co Mistr říká a dělá; někdy mají problém přijmout paradoxy jeho lásky, extrémní nároky jeho milosrdenství, radikálnost jeho způsobu darování se všem. Není pro ně snadné to pochopit, ale jsou věrní. Ježíšova rozhodnutí se často vymykají běžné mentalitě, překračují samotné kánony institucionálního náboženství a tradic, dokonce vytvářejí provokativní a trapné situace. Není snadné jej následovat.

Petr a ostatní apoštolové však mezi mnoha tehdejšími učiteli pouze v něm našli odpověď na žízeň po životě, žízeň po radosti, žízeň po lásce, která je oživuje; jen díky němu zakusili plnost života, kterou hledali, za hranicemi hříchu a dokonce i smrti. Proto neodcházejí: naopak, všichni až na jednoho, i uprostřed mnoha pádů a pokání, s ním zůstanou až do konce.

A to se, bratři a sestry, týká i nás: ani pro nás není snadné následovat Pána, chápat jeho způsob jednání, přijmout jeho kritéria a jeho příklady za své. Avšak čím blíže jsme mu, čím více se držíme jeho evangelia, čím radostněji přijímáme jeho milost ve svátostech, setrváváme v jeho společnosti v modlitbě, čím častěji jej napodobujeme v pokoře a lásce – tím více zakoušíme krásu toho, že ho máme za přítele, a uvědomujeme si, že on jediný má „slova věčného života“.

Kéž nám Maria, která přijala Ježíše, Boží slovo, do svého těla, pomůže, abychom mu naslouchali a nikdy ho neopouštěli.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-08/angelus-25-8-24.html

Znám jednoho chlapečka. Přiznávám, že mi není sympatický. Nedokážu se k němu chovat s láskyplnou vřelostí, jakou snadno dávám najevo jeho mladším sestrám. Mrzí mě to, ale zdvořilost je tak vrchol toho, co jsem schopná v jednání s ním prokazovat. Jemu je to, myslím, fuk.

Onehdy jsme si povídaly s jeho maminkou. Ona ví přesně, jaké jsou mé postoje k jejím dětem, a chápe mě. Vyprávěla mi, jak se ten mládeneček začal zničehonic živě zajímat o pěší pouť. Začal sám od sebe trénovat chůzi, což je div, protože jinak se až dosud jevil jako lenochod. Shání si informace o různých trasách a místech, propočítává denní dávky kilometrů a zkoumá, jak je tomu na takové cestě s ubytováním, hygienou, kde nabírat vodu a jak to vypadá také s jídlem. Tak se zapáleně zabýval studiem všech těch praktických souvislostí, až k tomu naklonil i svého tatínka. Zdá se, že by tu pouť mohli třeba v příštím roce v nějaké podobě podniknout. Kamarádka líčila, jak za ní synek přišel a sdělil jí, že si uvědomil, že patrně na té cestě to bude s jídlem přísné. Nejspíš bude muset jíst to, co zrovna bude k dispozici. Asi nebude moc možností, z čeho si vybírat. Usoudil, že ho ta cesta pravděpodobně změní. „Budu to muset natrénovat, mami,“ řekl jí, „a tak nějak si myslím, že pak už nebudu tak vybíravý v jídle. Budu to jíst všechno.“ Kamarádka povídala, že vážně pokývala hlavou, že to tak nějak asi bude a smát se začala, až byla v bezpečné vzdálenosti. Já jsem pocítila, jak se mi slzy derou do očí.

Jakými cestami lidé dospívají ke své zralosti, to jsou velké záhady. Často dozrávání a postoj k jídlu spolu souvisí, všimli jste si?

Příklad blahoslaveného, zanedlouho svatořečeného Carla Acutise nám může být inspirací pro komunikaci v digitálním prostředí. Jeho uměřenost a jejich využívání pro službu dobru je výzvou pro všechny, kdo se v tomto prostředí pohybují a komunikují. Papež František varuje před zapletením se do slovního násilí v online prostředí. A jak dodává, i v katolických médiích mohou být překračovány meze, protože se v nich často toleruje odsouzení a pomluvy a opouštějí se etické standardy a úcta k dobrému jménu druhého.

Varování papeže před násilím a ostouzením v digitálním světě je nesmírně aktuální. Jednu z takových vln jsme zaznamenali před krátkým časem. Útoky, které se strhly proti alžírské boxerce Ímán Chalíf, překvapily svojí agresivitou. Provázela je obrovská vlna šikany ohledně jejího vzhledu a šíření pomluv a lží. Zpočátku se o ní často psalo jako o trans ženě, ačkoliv se narodila jako žena, byla vychována jako žena, identifikovala se jako žena a jako žena závodila i na minulé olympiádě. Agresivní a zlé útoky, které nesmírně ubližovaly, nezaznívaly zdaleka jen v bulváru. Ani média hlásící se ke konzervatismu a ke křesťanství nezachovala zdrženlivost a respekt ke známým a prokázaným skutečnostem, ale naopak se předháněla v předsudcích, osočování a nerespektování poznatků současného vědeckého poznání. Kvůli sveřepému zápasu za zachování binárního světa, byla ochotna šířit nepravdu a tvrdit, že boxerka je ve skutečnosti muž.

Povolání ke svatosti zahrnuje celý náš život. Není možný pokrytecký dualismus – úkony zbožnosti a oproti nim neurvalé, sebestředné, namyšlené, sobecké a přezíravé chování v jiných oblastech. Nemůžeme mluvit o svatosti, pokud budeme přehlížet nespravedlnost tohoto světa. A pro chování v digitálním prostoru a na sociálních sítích platí několik důležitých pravidel: Nebudeme číst jen titulky, resp. neučiníme si žádný jednoznačný názor po přečtení titulku bez toho, abychom si přečetli obsah článku. Nebudeme podporovat clickbaitovou žurnalistiku. Nebát se jít proti proudu znamená nenechat se zatahovat do kulturních válek. Svoje úsilí napřeme k ověřování zdrojů a zachováme umírněnost. Nebudeme sdílet zprávy jen proto, že jsme je našli u někoho z našich virtuálních přátel. Na provokativní posty budeme reagovat s obezřetností, při vědomí nakolik tímto zvyšujeme dosah obsahu, se kterým nesouhlasíme a považujeme jej dokonce za škodlivý.

Papež František ukazuje cestu ke svatosti jako odvahu k novému vyjití a změně místa, abychom vyšli až za to, co je nám známé, na periferie a k hraničním oblastem. Bůh nás vyzývá, abychom vykročili tam, kde je lidstvo nejvíc zraněné a kde lidé za zdáním povrchnosti a konformismu stále hledají odpověď na otázku po smyslu života.

Marie Kolářová, pro web proboha.cz.
https://proboha.cz/magazin/vira/marie-kolarova/2024/08/prvni-svatoreceny-milenial-je-inspiraci-jak-byt-digitalnim-krestanem/

https://carloacutis.cz/index.php

Těším se, že si uvařím kávu. Hodlám si celý ten proces pěkně užít. Co na tom je, uvařit si kávu? To přece zvládne i malé dítě. O jaké kávě vůbec vedeme řeč? O jakém vaření? Vždyť dnes už stačí pouze zmáčknout příslušný knoflík automatu a stroj si sám nastaví kelímek a spustí do něj kávu podle vašeho výběru. Nemusíte nic chystat, na nic myslet, jen odeberete kelímek a káva je vaše. Takovou kávu pochopitelně nemyslím.

Nemyslím ani tu z domácího kapslového automatu, kdy musíte sami zkontrolovat, jestli je v přístroji voda, vložit kapsli s kávou a přistavit šálek. Pak teprve můžete zmáčknout knoflík a káva vám nateče do šálku. Nemám ani na mysli kávu instantní. Ne, tentokrát se chystám uvařit si kávu v bialetce, starodávném aparátku na výrobu kávy, který kdysi sestrojil italský vynálezce a kávomil pan Bialetti. Jde tak trochu o alchymistickou operaci a to je na tom to dobrodružné a hezké.

Do kovové spodní části nádoby napustím vodu. Na ni nasadím kovový trychtýř s filtrem, který naplním mletou kávou a pěkně upěchuju. Kdybych měla mlýnek na kávu, nejraději bych si ji čerstvě umlela, ale nemám, a tak bude muset stačit ta pomletá před časem. Někde do zásuvky ve své mysli, která je označená nápisem, co bych si mohla přát, si zapisuju mlýnek na kávu. Na filtr upevním horní část nádoby, do níž přes kávu ve filtru překypí vroucí voda a káva bude hotová. Ještě se ujistím, že jsem všechny závity pečlivě utáhla a postavím bialetku na sporák. Tak a teď si připravím šálek a pak už jen počkám, až to bude hotové. Nechci nikam odcházet, nechci se pouštět do jiné práce. Mám v úmyslu jen počkat, až se bude voda vařit, až překypí a až mi z konvičky zavoní káva. Nebudu ten čas efektivně využívat k ničemu jinému, jen budu čekat, až káva zabublá a zavoní. Vařím si totiž kávu.

Tohle nové potěšení, totiž soustředěně vykonávat nějakou nesložitou a běžnou práci, si dopřávám teprve nedlouho. Zdá se mi vlastně obtížné dělat jen jednu věc. Jsem tak navyklá pracovat na pěti úkolech zároveň, že mi přijde jako plýtvání časem najednou soustředit všechnu svou pozornost jen na jednu věc. Není to bláznivé? Jaké plýtvání časem? Copak vaření kávy není to pravé užívání času, který mám k dispozici?

Milí bratři a sestry, hezký den!

Nedělní evangelium podle Jana k nám v šesté kapitole promlouvá o Ježíši, který říká: „Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe“. Před zástupem se Boží Syn ztotožňuje s nejběžnějším a každodenním pokrmem, chlebem: „Já jsem chléb“. Mezi posluchači se někteří začínají přít: Jak nám může dát jíst své vlastní tělo? I my si dnes klademe tuto otázku, ale s úžasem a vděčností. Zde jsou dva postoje k zamyšlení: údiv a vděčnost před zázrakem eucharistie.

Za prvé: údiv, protože Ježíšova slova nás překvapují. Ale Ježíš nás překvapuje vždycky, Chléb z nebe je dar, který předčí všechna očekávání. Ti, kdo nepochopili Ježíšův styl, zůstávají podezřívaví: zdá se jim nemožné, dokonce nelidské jíst cizí tělo. Tělo a krev jsou naopak Spasitelovým lidstvím, jeho vlastním životem, který se nabízí jako potrava pro nás.

A to nás přivádí k druhému postoji: vděčnosti. Protože Ježíše poznáváme tam, kde se zpřítomňuje pro nás a s námi. Stává se pro nás chlebem. „Kdo jí mé tělo, zůstává ve mně a já v něm“. Kristus, pravý člověk, dobře ví, že člověk musí jíst, aby žil. Ví však také, že to nestačí. Poté, co rozmnožil pozemský chléb, připravuje ještě větší dar: sám se stává pravým pokrmem a pravým nápojem. Děkujeme ti, Pane Ježíši! Svým srdcem můžeme říci: děkuji ti.

Nebeský chléb, který pochází od Otce, je právě Syn, který se pro nás stal tělem. Tento pokrm je pro nás více než potřebný, protože nasycuje hlad po naději, hlad po pravdě, hlad po spáse, který všichni cítíme ne v žaludku, ale v srdci. Eucharistii potřebuje každý z nás.

Ježíš se stará o tu největší potřebu: zachraňuje nás, sytí náš život svým, a to navždy. A díky němu můžeme žít ve společenství s Bohem i mezi sebou navzájem. Živý a pravý chléb tedy není něco magického, ne, není to něco, co najednou vyřeší všechny problémy, ale je to právě Tělo Kristovo, které dává naději chudým a přemáhá aroganci těch, kdo se ke své vlastní škodě cpou.

Ptejme se tedy sami sebe, bratři a sestry: mám hlad a žízeň po spáse nejen pro sebe, ale pro všechny své bratry a sestry? Když přijímám eucharistii, která je zázrakem milosrdenství, jsem schopen obdivovat Tělo Pána, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých?

Prosme společně Pannu Marii, aby nám pomohla přijmout dar nebe ve znamení chleba.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-08/papez-pri-poledni-modlitbe0.html

Seděla jsem na balkoně, prohlížela si včerejší noviny a pokoušela jsem se přivést k nějakému bdělému uvažování. Právě jsem se probudila po odpoledním šlofíčku a nějak se mi nechtělo se doopravdy probudit. Káva, napadlo mě, potřebuju šálek kávy. To by mi mohlo pomoci. Naštěstí přicházel můj drahý, který se probudil chvíli po mně a nesl dva šálky kávy a velký talíř se zbytky Pavlovy. Káva byla prima, ale holá Pavlova? „Ale tak se to nejí,“ vyhrkla jsem vstříc svému manželovi.

Chápu, že člověk nemá mít námitky, když mu někdo jiný nese v obtížné chvíli kávu. Měl by vděčně poděkovat a neremcat, když se na realizaci podobně skvělého nápadu nezmohl sám. Teoreticky je mi to naprosto jasné a v každém testu bych jistě odpověděla správně. Jenomže když se k šálkům s kávou nesou trosky pěnového korpusu dortu zvaného Pavlova, který jednou dvakrát za rok peču na počest slavné primabaleríny, a nesou se holé, to znamená bez šlehačky a bez ovoce, zakročit prostě musím. To se nedá nic dělat. Sachr bez šlehačky byste taky nejedli. Nedávalo by to smysl. Natolik mě to vzpružilo, že jsem okamžitě vyskočila s odhodláním, že to napravím. Manžel se bránil, že jsem přece unavená, ale já jsem se nenechala zastavit. Kdepak, takhle se Pavlova jíst nemá a ani nedá. Ušlehala jsem šlehačku a navršila ji na zbytky pěnového korpusu, který jsem předtím rozdělila na dva talířky. Pak jsem ty bílé vrcholky posypala trochou lesních borůvek, nakrájenými čtvrtkami jahod a osminkami meruněk, které jsem dopoledne posbírala na zahradě. Uspokojeně jsem si své dílo prohlédla. Tak, teď je to dokonalé. Takhle to má vypadat. Odnesla jsem talířky zpátky na balkon a položila je na stolek k šálkům s kávou.

Nechtěla jsem se povyšovat, že to vím líp. Neměla jsem v úmyslu poučovat o servírování tohoto druhu moučníku. Vůbec mě to nenapadlo. Jen jsem se prostě nemohla dívat, jak někdo konzumuje ten přeslazený pěnový korpus dortu bez patřičného chuťového doplnění. Přemýšlela jsem pak, poté, jsme oba své kousky dortu snědli a spokojeně spočívali na křesílkách na balkoně, čemu se to podobá, co mi to jen připomíná. Co jiného by mne přimělo vyskočit a zvolat: Ale tak se to přece nedělá! Napadlo mě mnohé: Kárání bez lásky. Modlitby bez víry, že Bůh je. Oslavy bez radosti. Naslouchání bez trpělivosti. Umění bez talentu. Život bez naděje. Víra bez skutků. Topinky bez česneku. Chápete?