V dalším dílu podcastu Hysterie si Karolína a Magdalena povídají o výsledcích eurovoleb a o tom, proč se mladí muži čím dál více přiklánějí k ultrapravicovým stranám. Má s tím něco společného také často připomínaná (ale málo pochopená) krize maskulinity? Nebo mladé muže žene do náruče ultrapravice ekonomická nejistota?

„Nekoukejte na porno. Nevolte zelené. Vyjděte na čerstvý vzduch. Buďte sebevědomí. A hlavně si nenechte namluvit, že musíte být milí, měkcí a levicoví. Praví muži jsou pravicoví. Mají ideály a jsou patrioti,“ říkal v rámci kampaně do europarlamentu na TikTokovém videu politik AfD Maximilian Krah. Ten stejný Krah, který později tvrdil, že ne všichni lidé v SS byli špatní. Jeho strana přesto získala ve volbách asi 16 %, zejména od nejmladšího voličstva z východního Německa.

Nárůst popularity ultrapravice mezi mladými muži vidíme prakticky všude kolem nás. Čím to je a co se s tím dá dělat? A je vůbec možné mluvit s někým, kdo nám otevřeně říká, že trans lidi neexistují, ženy mají zůstat v kuchyni nebo že „pravý muži jsou pravicoví“?

Podpořte vznik tohoto podcastu:
www.darujme.cz/projekt/1205779

Do druhého dílu podcastu Hysterie přijala pozvání autorka podcastu Transistorie Jamie Rose. Společně s Magdalenou a Karolínou diskutují o tom, co pro trans komunitu znamená nedávné zrušení povinných sterilizací, jaké jsou možnosti novelizace zákona i jaká je budoucnost trans aktivismu. Tento úspěch se totiž odehrál na pozadí všudypřítomného nárůstu krajní pravice, konzervativismu a transfobie.

Bigotní a transfobní narativy totiž poslední roky prokapávají z obskurních antigenderových spolků typu Aliance pro rodinu také do mainstreamu. Na české mediální i literární scéně můžeme transfobní hlasy slyšet třeba i ze strany „rozumných konzervativců” z deníku Echo24. Právě tam zaznívá srovnávání trans mladistvých se zmatenými teenagery, kteří a které si svoje mentální problémy řeší tranzicí. Trans aktiviststvo je pro tyto konzervativce jakousi „ukřičenou menšinou”, která je „jak za bolševika před rokem 89“.

Debatu o cancel culture v Česku nedávno rozproudila kniha Nevratné poškození: Jak naše dcery podléhají transgenderové mánii americké autorky Abigail Shrier. Tu mělo původně v českém překladu vydat Nakladatelství Albatros, které nakonec z publikace ustoupilo pro její transfobii. Později se přihlásilo nakladatelství Bourdon, že knihu jako „důležitý příspěvek do debaty“ vydá. Nevratné poškození přitom podle Rose obsahuje vyloženě nebezpečné názory. Například zpochybňování samotné existence trans dětí, které může vést až k tomu, že jim nebude tranzice rodiči umožněna. Jako zdroje potom Nevratné poškození používá odkazy na X a transfobní weby.

Autorky Hysterie se i s Jamie proto ptají, jaký smysl má taková „diskuze“ a kdy máme právo debatu s bigotním novinářstvem a autorstvem prostě nevést? Existuje u nás tedy cancel culture? Má se konzervativní novinářstvo, které má vybudovanou velkou platformu a vyhrává literární ceny, bát zlé, zákeřné translobby?

Podpořte vznik tohoto podcastu:
www.darujme.cz/projekt/1205779

V prvním díle podcastu Hysterie autorky rozebírají koncept imposter syndromu. Rozšíření tzv. pocitu podvodnice, tedy pochybností o vlastních zásluhách, podle nich přímo souvisí s rostoucím tlakem na výkon a snahou uspět i v nerovně nastavených podmínkách. Je pocit, že někam nepatřím, protože na to nemám, jenom kapitalistickou diagnózou nebo spíš kolektivní zkušeností? Máme si koupit kurz seberozvoje, abychom se přestalx cítit jako podvodnice?

Skrze osobní zkušenosti docházejí autorky k tomu, že se tyto pocity objevují napříč různými prostředími – od často zmiňované univerzity a práce, až po mezilidské vztahy a aktivistické kolektivy. Díky teoretičkám jako je Maddie Breeze nebo na ni navazující autorstvo výzkumu z Readingu se přitom ukazuje, že ne na všechny impostger syndrom dopadá rovnoměrně. Do velké míry ho ovlivňuje gender, rasa i třída.

Autorky Hysterie sdílí, v jakých prostorách se jako podvodnice cítí a přemýšlí nad strukturálními nerovnostmi, které tento pocit podněcují a umocňují. Imposter syndrom podle nich totiž není jenom výsledkem nerovného nastavení institucí, ale současně jeho podněcovatelem. Čím více se jej snažíme individuálně překonávat, tím více nerovnosti upevňujeme. Lze pak na selhání v nerovném systému nahlížet jako na pozitivní zkušenost? A jaké jsou možnosti uchopení pocitu podvodnice jako nástroje změny a zdroje aktivismu?

Podpořte vznik tohoto podcastu:
www.darujme.cz/projekt/1205779