Za pravlast hracích karet je nejčastěji považována Čína. Zde byly údajně nejprve provozovány hry, při nichž byly jako hrací listy používány vyřazené, či možná dokonce platné bankovky. Teprve později byly nahrazeny speciálně určenými kartami. Některé písemné zprávy o kartách uvádějí, že vznikly roku 1120 pro potěchu konkubín císaře Séun-ho, podle jiných však hru podobnou kartám hrál už císař Mu-tsung na Nový rok 969. Existuje ovšem i teorie, podle níž karetní hra vznikla v Indii v návaznosti na klasickou šachovou hru čaturanga. Jisté ovšem je, že do Evropy se karty dostaly přes arabské země někdy koncem 14. století. Během doby pak vzniklo mnoho karetních her, které jsou založeny na třech základních systémech: francouzském s 52 listy, španělském o stejném počtu karet s rozdílným značením a tarokách, které počítají se 78 hracími listy.

www.cojeco.cz

Oblíbená kontrolní otázka mnoha učitelů a učitelek dějepisu zapříčinila, že se nejednomu z nás po vyřčení slovního spojení „Zlatá bula sicilská“ automaticky vybaví rok jejího vydání. Římskoněmecký a sicilský král Fridrich II. tehdy v září roku 1212 vydal listinu potvrzující a rozšiřující práva a výsady českých králů a Českého království, čímž navázal na privilegium Filipa Švábského z roku 1198 o obnovení dědičného Českého království. Zlatá bula sicilská byla vydána v Basileji, a ne tedy na Sicílii, jak by se mohlo zdát. Svůj přídomek si vysloužila proto, že římský král neměl ještě k dispozici oficiální říšskou pečeť, neboť k jeho korunovaci došlo až v prosinci roku 1212. Ke stvrzení svého výnosu proto použil zlatou pečeť sicilských králů, která mu jako dědictví po otci Jindřichovi VI. patřila už odmalička.

www.cojeco.cz

Název chirurgického zákroku, jehož cílem je vybavit plod z dělohy břišní stěnou, bývá často spojován s osobou Julia Caesara, který prý tímto způsobem přišel na svět. Podle Plinia o tom svědčí i vlastní jméno zakladatele římského rodu caesarů, které pochází z latinského caedare – řezat, krájet. Tato legenda je ovšem velmi nepravděpodobná, neboť k provedení císařského řezu na živé osobě došlo poprvé až v roce 1610. Do té doby byl praktikován pouze při porodu na zemřelých matkách. Zákon připisovaný Numovi Pompiliovi zakazoval pod trestem smrti pohřbít těhotnou ženu bez pokusu o vybavení živého plodu břišní operací. Až do objevu chirurgické asepse byla ovšem úmrtnost u takovýchto zákroků obrovská. Tím spíše, že nebylo používáno vhodných operačních technik, rána nebyla šita ani nebyly podvazovány cévy.

www.cojeco.cz