Co si mám honem přát? Cítila jsem se trochu zmateně a trochu zahanbeně. Má obvykle tak rychlá a schopná mysl byla jakoby paralyzovaná prostou otázkou. Co si přeješ k narozeninám? Vypadá to divně, ale skutečně v tu chvíli jsem měla v mysli nikoli prázdno, protože já nějaká přání samozřejmě mám, ale v mé mysli zavládl zmatek. Co si můžu dovolit říct? Možná to bude pro dárce moc drahé a já mu způsobím trapnou situaci, že mi to, co si přeju, nebude moci koupit. Hodí se vůbec, abych si přála něco osobního? Už měsíc totiž sním o krásných plavkách, které jsem zahlédla někde ve výloze. Jsou bílé s kašmírovým růžovofialovým vzorem a malým volánkem kolem výstřihu. Ty bych si doopravdy přála. Jenže jsou tak drahé, že si na to netroufám. To je vlastně i důvod, proč jsem si je doposud nekoupila sama. Co si vůbec může maminka přát k narozeninám, aby to bylo vhodné, uměřené, adekvátní pro dárcovu peněženku a abych z toho fakt měla radost?

Byly roky, kdy jsem věděla, že si přeju věci, o kterých nesmím ani špitnout, protože by mi je nemohl nikdo koupit. Přála jsem si tedy rukodělné výrobky, malá umělecká díla z rukou svých dcer nebo muže. Přála jsem si osobní koncerty nebo baletní představení, toužila jsem po loutkovém divadle nebo dramatizaci vlastních textů. Dostávala jsem je. Byly darovány s radostí a vášnivostí. Pro maminku to nejlepší. Teď jsou na to už dcery velké. Skutečně by mi chtěly koupit něco, co si přeju. Ale já nevím. Nechtěla bych je uvést do rozpaků tím, že bych si přála něco nad jejich možnosti. Ale zároveň bych je nechtěla ponížit nějakým nesmyslně nepatrným přáním, kterým bych jim mohla naznačovat, že jsou ještě malé. Mám pocit, že se střetla láska a ohledy k mým dcerám s láskou a ohledy k sobě samé. Která strana vyhraje?

Může si maminka přát drahé dárky? Neměla by raději být skromná, tichá a bez nároků? Vím, že takové otázky straší pouze v mé hlavě. Kdybych je vyslovila nahlas, dcery by se mi vysmály. Řekly by, ale mami, vždyť jsi dáma. Přej si, co chceš. V nejhorším ti to nekoupíme. Jako bych je slyšela. Nejhorší omezení si dáváme vždycky sami. Tak jo, přijímám. Jsem už velká holka a mám velká přání. Uvidíme, jak to dopadne. Když nebudu mít ráda sama sebe, jak bych mohla mít ráda další lidi?

Drazí bratři a sestry, hezký den!
Matoušovo evangelium v šesté kapitole vypráví, jak se apoštolové se po návratu ze své mise shromáždili kolem Ježíše a vyprávěli mu, co vykonali, a on jim pak řekl: „Pojďme na opuštěné místo a chvíli si odpočiňte“. Lidé však jejich pohyby prokouknou, a když vystoupí z lodi, Ježíš zjistí, že na něj čeká zástup, pocítí s nimi soucit a začne je učit.

Na jedné straně výzva k odpočinku, na druhé straně Ježíšův soucit se zástupem. Zdá se, že jde o dvě neslučitelné věci, ale jdou ruku v ruce: odpočinek a soucit.
Ježíš je znepokojen únavou učedníků. Možná vystihuje nebezpečí, které se může týkat i našeho života a našeho apoštolátu, kdy například nadšení při vykonávání misie nebo práce, stejně jako role a úkoly, které nám byly svěřeny, z nás dělají oběti aktivismu, a to je špatné: jde o přílišné zaujetí věcmi, které je třeba udělat, přílišné zaměření na výsledky. Pak se stává, že jsme neklidní a ztrácíme ze zřetele to, co je podstatné, a riskujeme, že vyčerpáme své síly a upadneme do únavy těla i ducha.

Mějme se na pozoru před diktaturou výkonu! Může se to stát z nutnosti i v rodinách, kdy je například otec, aby vydělal na chleba, nucen odejít do práce, a musí tak obětovat čas, který by věnoval rodině. Často odjíždí brzy ráno, když děti ještě spí, a vrací se pozdě večer, když už jsou v posteli. To je sociální nespravedlnost. V rodinách by otec a matka měli mít čas na sdílení se svými dětmi, na pěstování rodinné lásky. Přemýšlejme, co můžeme udělat, abychom pomohli lidem, kteří jsou nuceni takto žít.

Ježíšem navrhovaný odpočinek zároveň není útěkem ze světa, ústupem do osobní pohody, naopak, tváří v tvář ztraceným lidem cítí soucit. A tak se z evangelia dozvídáme, že tyto dvě skutečnosti - odpočinek a soucit - spolu souvisejí: jen když se naučíme odpočívat, můžeme mít soucit. Ve skutečnosti je soucitný pohled, který umí pochopit potřeby druhého, možný jen tehdy, když naše srdce není pohlceno úzkostí z konání, když se umíme zastavit a v tichu adorace přijmout Boží milost.

Umím se během dne zastavit? Umím si udělat chvilku pro sebe a pro Boha?
Kéž nám Panna Maria pomůže „odpočívat v Duchu“ i uprostřed všech našich každodenních činností a být k dispozici a soucitní vůči druhým.
PAPEŽ FRANTIŠEK

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-07/angelus-21-7-24.html

Jednou naše Adélka hrozně plakala. Nevím už přesně, co hrozného se jí stalo. Možná zakopla a odřela si kolínko, možná hluboce prožívala nějakou křivdu nebo vyhodnotila nějakou okolnost jako velmi negativní. Byla to tehdy malá holčička těsně předškolního věku. Slzy jako hrachy jí stékaly po tvářičkách a byla k neutěšení. Skoro se mi zdálo, že je tak ponořena do svého žalu, že ani nevnímá má slova, kterými ji chci přivést na jiné myšlenky.

Říkala jsem si, že ji nechám se vyplakat. Uleví se jí a bude zase dobře. Tak jsem se pohodlně posadila, Adélku vzala na klín a nechala ji vzlykat. Po nějaké chvíli mě to přestalo bavit. Znovu jsem zkoušela promlouvat k žalostné dušičce, ale vypadalo to, jako bych svou útěchou její vzlyky ještě provokovala. Všechny mé pokusy ji uklidnit přicházely vniveč. Cítila jsem se bezradně a taky bezmocně. Obávala jsem se, že jestli bude ještě chvilku brečet, naštvu se. Bylo mi jasné, že tím bych všechno ještě zhoršila, ale tehdy jsem ještě nebyla tak trpělivá, jak jsem teď.

Zachránila mě její starší sestra. Vtrhla do místnosti jako vítr a viděla vzlykající Adélku v mém náručí a bystře vyhodnotila výraz v mém obličeji. Vykřikla: „Adélko, dostaneš dárek!“ Překvapeně jsem na ni pohlédla, ale neměla jsem čas se na nic ptát. Adélka přestala brečet, jako když utne. Vcucla slzy. „Jo? A kdy?“ zeptala se Adélka. „Hned zítra, že jo, maminko?“ nenechala se vyvést z konceptu Anička. Souhlasila jsem. Co mi také zbývalo. Evidentně to fungovalo. Stačilo jedno správné slovo. Jen vždycky vědět, které to je.

Ruce v těstě

Stojím u kuchyňského stolu a snažím se poctivě zabalit každou meruňku do jednoho čtverečku z těsta a vytvořit tak knedlík, jehož úkolem bude po parní lázni roztančit chuťové buňky všech, kdo jej s přidáním cukru, tvarohu a rozpuštěného másla ochutnají. Sbíhají se vám sliny už teď, když to slyšíte? Je to vždycky tak trochu sázka do loterie, jestli se podaří a budou opravdu tak dobré, jak by tvůrce chtěl. Trochu mi to připomíná Boží kuchyni a představuji si, jak nás Bůh tvořil se stejnou láskou a touhou vytvořit z nás to nejlepší, co bude libé chuti i oku a dobře utěsnit, aby to dobré ovoce v nás horkem života nevyteklo. Ovšem ne úplně dobře to na začátku vyšlo i jemu, a tak se nesmí zlobit, že to dost často nevyjde dnes ani nám. Někdy stačí špatně umíchat těsto, buď se moc lepí, nebo je tuhé, málo slané či sladké, nebo nevzejdou pořádně kvasnice, či těsto nenecháme kynout dost dlouho. Každý totiž potřebujeme odlišný čas. Anebo se z nás vařením ve vodě či v páře života stane něco, co se už kyprému ovocnému knedlíku vůbec nepodobá. Nechci tu opakovat rozdíl mezi knedlíkem a nokem. Nikdy bych totiž nepředčila úchvatnou scénu z filmu Pelíšky. Chci jen říct, že prostě záleží nejen na ingrediencích, ale i na tom s jakou láskou přistupujeme k přípravě a kolik času této části věnujeme. Všimli jste si, jak jsem plynule z popisu knedlíků přešla k nám? Snad tím nikoho nepohorším ani neurazím, ale tak mě napadá, že jsme vlastně taky takové ovocné knedlíky, každý se svou povahou a svým já, podle toho, jaké ovoce máme uvnitř. Ale nesmíme zapomenout i na prostředí v jakém rosteme, tedy jsme tvořeni a zpracováváni. Někdy jsme podle způsobu přípravy kypří, nadýchaní, jindy na povrchu mírně slizcí nebo sražení. A tak se dochucujeme vhodnou posypkou a voňavým máslem a maskujeme nerovnosti na povrchu, abychom vypadali k nakousnutí. Buď aby na první pohled nebylo hned vidět, jak na tom jsme vně, nebo naopak ač můžeme mít velmi dobrou náplň, raději nejsme vidět a nevěříme si. A když jsem v těch nejhlubších myšlenkách a ruce mám zalepené od těsta, jak nejvíc to jde, cinkne mi v mobilu zpráva. Mrknu okem a on to Martin Holík. Podívám se na těsto na svých rukou a povzdechnu si: „Martine, nedá se, musíš vydržet…“ Když zbavím nánosu jeden prst, píšu zprávu: „Promiň, nemůžu, mám ruce v těstě!“ Očividně jej zpráva pobavila, protože mi hned odepisuje: „Příští myšlenka ponese název Ruce v těstě.“ Proč ne, říkám si, nakonec legrace musí být. Kde je radost, tam je i Duch svatý. Takže, tady vám ji nesu … Přeji vám krásný letní čas a pozor na úpaly, úžehy, bouřky, i na recepty. Chce to nejen vědět, jaké ingredience je třeba použít, ale mít i zkušenost a tu získáte jen opakováním. Co se nepovedlo teď, bude po dalším pokusu určitě vynikající. A nezapomeňte se před sluníčkem mazat, ne namazat. Příště se na vás opět těším.

Tamara Suchánková, Kroměříž

Léto je čas dovolených, letních, skautských a jiných táborů, společný čas vnoučat a prarodičů.

No prostě je to jinak, než obvykle. Více odpočinku, více času jeden na druhého, zážitky, poznávání nových krajin…

To je dobré. Ať se to daří. A může nám čas odloučení od obvyklého přinést i něco navíc?

Víc poví Daniel Ženatý

Jedna babička od nás z ulice na mě vždycky mávala, když jsem šla okolo jejího okna v prvním patře ráno do práce. Buď mávala za zavřeným oknem, aby si domů nepouštěla zimu, nebo je otevřela a k zamávání sdělila nějaké novinky. Nepamatuju si přesně, jak ten zvyk vznikl, ale bylo to milé. Když jsem se opozdila, viděla jsem, že už čeká. Když jsem šla do práce dřív, měla jsem neodbytný pocit, že bych jí měla poslat omluvenku. Babička bydlela sama a myslím, že se cítila dost osamělá.

Jednoho úterý nikdo nemával, a přitom jsem šla přesně načas. Zapomněla, pomyslela jsem si. Nebo je u doktora, napadlo mě ještě a nedělala jsem si žádné starosti. Po týdnu už mi to bylo divné. Já tam snad půjdu zazvonit, rozhodovala jsem se. To přece není jen tak. A v odhodlání zjistit, co se děje jsem ráno vyrazila obvyklou trasou do práce. Ve známém okně byla záclona odhrnutá a paní tam stála. Už zdálky jsem viděla, že něco drží v náručí. Byl to černý kocourek. Otevřela okno a místo zamávání na mne volala, že má teď doma tohohle černého darebu a že mu říká Dárek, protože ho dostala od syna, aby nebyla tak sama. Říkala, že se trochu bála, jak to zvládne, protože kočku ještě nikdy doma neměla, ale že je to báječné. Dárek je ohromně zábavný. Od toho dne mi mávali společně.

Někdy se asi vyplatí to s dárkem risknout. S darebou Dárkem se asi osaměle nemůže cítit nikdo.

Střízlivý životní styl nás činí svobodnějšími

Milí bratři a sestry, hezký den!
Matoušovo evangelium vypráví o Ježíši, jak posílá své učedníky na misii. Posílá je "po dvou" a mají si s sebou vzít jen to nejnutnější.
Zastavme se na chvíli u tohoto obrazu: Evangelium se nehlásá o samotě, hlásá se společně, jako společenství, a proto je důležité umět být střídmý: střídmě používat věci, dělit se o zdroje, dovednosti a dary a obejít se bez zbytečností. Proč? Abychom byli svobodní: Co je nadbytečné nás zotročuje; buďme střídmí v myšlení, v citech, opouštějme předsudky, dávejme přednost setkávání, naslouchání; naše svědectví bude účinnější.
Pomysleme například na to, co se děje v našich rodinách nebo v našich společenstvích, když si vystačíme i s málem; s Boží pomocí, zvládneme jít spolu a vycházet spolu, dělíme se o to, co je, všichni se něčeho vzdáme a navzájem se podporujeme. A to už je misionářské hlásání, dříve a dokonce více než slova, protože ztělesňuje krásu Ježíšova poselství v konkrétnosti života. Rodina nebo společenství, které takto žije, totiž kolem sebe vytváří prostředí bohaté na lásku, v němž je snazší být otevřený víře a novosti evangelia a z něhož člověk odchází lepší, odchází pokojnější.
Pokud naopak každý jde svou cestou, pokud se počítají jen věci - kterých není nikdy dost -, pokud si navzájem nenasloucháme, pokud převládá individualismus a závist, vzduch se stává těžkým, život obtížným a setkání se stávají spíše příležitostí k neklidu, smutku a sklíčenosti než k radosti.

Drazí bratři a sestry, společenství, vzájemná harmonie a střídmost jsou důležité hodnoty pro náš křesťanský život, nepostradatelné hodnoty pro církev, která je misionářská, a to na všech úrovních.

Můžeme se tedy ptát sami sebe: Cítím touhu přinášet tam, kde žiji, radost a světlo, pramenící ze setkání s Pánem? Jsem odhodlán jít společně s ostatními, sdílet s nimi nápady a dovednosti, s otevřenou myslí a velkorysým srdcem? A konečně: umím pěstovat střízlivý životní styl, životní styl pozorný k potřebám svých bratří a sester? To jsou otázky, které je dobré, abychom si kladli.
Kéž nám Maria, Královna apoštolů, pomůže být opravdovými misionářskými učedníky ve společenství a střídmosti života. Ve společenství, ve vzájemné harmonii a ve střídmosti života.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-07/angelus-14-7-24.html