Autorka: Clara Zanga

Místo v klasickém divadelním souboru získaly po dokončení konzervatoře jen dvě
z ročníku. Dnes šestadvacetiletá Kristýna Kmentová se přesto rozhodla soubor
Národního divadla Brno po několika letech opustit a vydat se vstříc nezávislé scéně
i vlastní tvorbě. „Začala jsem vnímat, že mi dává mentálně zabrat být baletkou.
Vnitřně mi neseděl výsledný produkt, který jsem před diváky donesla. Nechtěla jsem
být víla nebo princezna,“ říká v podcastu Průvodce tancem. Mluvila také o tom, jaké
pro ni jako pro čerstvou absolventku byly začátky v divadle, co ji překvapilo jako
tanečnici na volné noze a jak se dostala k choreografování pro juniorský soubor NdB.

Autorka: Jana Návratová

Podcast Druhá kariéra – to jsou rozhovory o tanci jako práci i vášni, o dalších vizích, a také
o bolesti a pocitu ztráty, ale hlavně o změnách. Tentokrát se Jana Návratová zapovídala
s tanečníkem a choreografem Lukášem Viltem, který se po covidu rozhodl odejít z jeviště
a dělat něco úplně jiného, totiž – stát se manažerem. V covidové pandemii si vyzkoušel,
jaké to je postavit se do čela, komunikovat a řídit ostatní. S několika kolegy založil spolek
Kulturní sféra, který zastupoval individuální umělce a umělkyně působící v komerčním
kulturním sektoru. Tato zkušenost ho naučila, že je třeba být aktivní, zjišťovat si informace
a učit se. To se mu nyní hodí na pozici projektového a uměleckého manažera Nové Spirály
na Výstavišti Praha.

Autor: Josef Bartoš

Tma a světlo, noc a den, nepohoda a pohoda. Vše, co na tomto světě existuje, je třeba
vnímat ve svém kontextu a tím je i kontrast. Proto nelze vnímat duševní pohodu
samostatně, ale jako součást našeho života, jehož integrální částí je i nepohoda, říká
významný český mim, režisér a pedagog Radim Vizváry. V podcastové řadě Zdravá duše
jsme se společně zaměřili na well-being nejenom v osobním, ale i v pracovním životě.
Radim Vizváry například přiznává, že duševní nepohoda pro něj představuje aktivizační
sílu, která ho neustále žene vpřed a díky které může o pohodu usilovat. Je zároveň šéfem
souboru Nové scény Národního divadla známé pod názvem Laterna magika, a proto jsme
se zaměřili i na to, jak pečuje o well-being svých zaměstnanců.

Lenka Nahodilová působí v souboru Cirk La Putyka, její cesta k tanci však byla klikatá. Ačkoliv jej milovala odmala a od čtyř let navštěvovala studio Light Lenky Tretiagové, studovala nejprve výtvarný obor a později herectví na DAMU. Mimo jiné proto, že od okolí slýchala, že je to koníček, nikoliv práce. O tom, jak se etablovala v prostředí profesionálního tance, aniž by měla formální vzdělání, mluvila v podcastové řadě Mladá krev.

Do Cirku La Putyka se dostala náhodou díky tomu, že jí spolužačka z DAMU řekla o konkurzu. Nyní je Lenka spokojená, že se věnuje tomu, co ji naplňuje nejvíc. Někdy řeší nedostatky v taneční technice, které u sebe oproti kolegům pozoruje. “Vůbec jsem si neprošla klasickou taneční technikou, což je někdy znát. Občas taky necítím celé tělo. Někdy mi nepracujou ruce, jindy hlava,” reflektuje. Je jí ale jasné, že každá cesta má své klady i zápory. “Někdy sice řeším, že umím od všeho trochu a nic pořádně, na druhou stranu jsem ale ráda, že můžu dělat víc věcí,” říká.

Autor: Josef Bartoš

Syndrom vyhoření patří mezi typické civilizační choroby. Tento zákeřně plížící se fenomén vyčkává poměrně dlouho, než se rozvine na plné obrátky. Jakmile k tomu ale dojde, není kroku zpět. A ačkoliv by se mohlo zdát, že se tanečnímu prostředí vyhýbá obloukem, protože tanec přeci všichni dělají z lásky, opak je pravdou. Své o tom ví český choreograf, tanečník a pedagog Václav Kuneš ze skupiny 420PEOPLE, který v otevřeném a upřímném rozhovoru prozradil, jak na něj dolehlo vyhoření, jak dlouho se s ním potýkal a co přesně zažíval. V závěru rozhovoru jsme se pak zaměřili na to, jak syndrom vyhoření rozpoznat a co by na základě svých zkušeností Václav každému poradil, aby do této vyhořelé pasti nikdo další nespadl.

Taneční aktuality od ledna přecházejí pod zastřešující název Dance Context, pod který patří nejen web, ale i další aktivity, jako je Databáze tance, workshopy či diskuse. Změna je reakcí na rostoucí portfolio aktivit, které přesahují klasickou redakční práci, i čilejší zahraniční spolupráci. „Taneční publicistika je stále tak trochu popelkou, co se týče financování i vnímání veřejnosti. Proto je zahraniční spolupráce velice důležitá,“ říká ředitelka Dance Contextu Daniela Machová.

Pro zahraniční partnery přitom nebyl někdejší název srozumitelný. Pro čtenáře Tanečních aktualit či uživatele Databáze tance se ale mnoho nemění. „Jediné, co postřehnou, je změna loga. Jinak budou chodit stále na stejnou webovou adresu,“ ujišťuje Machová. Nový zastřešující název má podle ní dávat najevo, že se Dance Context považuje za fórum, jehož cílem je rozvíjet a reflektovat tanec.

Profesní dobrodružství nemusíte zažít, jen když dramaticky změníte obor a vydáte se za druhou kariérou daleko od tance. Host dnešního podcastu Jan Fousek, bývalý úspěšný sólista Národního divadla Brno, v tanečním světě zůstal. Celkem neplánovaně se ujal vedení baletního souboru takřka uprostřed běžící sezony – to je jako přebírat volant za jízdy. Udělal to s klidem sobě vlastním. Zda vnímá funkci šéfa baletu jako kariérní postup, o jakou svoji vlastnost se nejvíce opírá při řešení manažerských úkolů a co je vlastně náplní práce šéfa baletu – o tom hovoříme v dnešním podcastu, který jsme natáčeli v šéfovské kanceláři Moravského divadla Olomouc před představením prvního ze série letošních vánočních Louskáčků.

Natálie Paulasová vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Prahy a působí v Pražském komorním baletu. K tomu ale dokončuje magisterské studium humanitních věd na filozofické fakultě. „Když můžu, beru si počítač a knihy do práce. Kolegové ze mě pak mají legraci, diskutujeme spolu o existenci bytí,“ směje se mladá tanečnice v podcastu Průvodce tancem. Na zadní vrátka by podle ní měl myslet každý tanečník.

Mezery přitom vidí už ve středoškolském vzdělání. Na konzervatoři nebyla podle její zkušenosti druhá kariéra tématem. „Myslím, že by bylo namístě v tomto studentům otevřít oči a rozšířit obzory. Navíc ne každý se hned po škole dostane do souboru a může mít třeba roční nebo dvouletou pauzu,“ zmiňuje.

Ona sama říká, že by byla škoda zaměřovat se celou kariéru výhradně na divadlo, ačkoliv by chtěla být tanečníkům stále nablízku. A tak ji mnohem víc než dráha baletní mistryně či pedagožky láká fúze s oborem, který nyní studuje, i když konkrétní představu ještě nemá. Absolvovala také kurz rehabilitační metody DNS, což vnímá jako další cestu, jak pracovat s tělem mimo aktivní taneční kariéru.

Podobně pragmatický přístup zastává Natálie i k získávání rolí. „Nemyslím si, že by tanečník měl na roli čekat, ale jít si za ní. Já jsem třeba udělala krok do neznáma, když jsem odešla z Divadla Josefa Kajetána Tyla do Prahy,“ dává příklad. Co pro ni bylo největším kariérním zlomem a jaká technika jí pomohla, aby dokázala improvizovat, se dozvíte v podcastu.