„Často za mnou chodí lidé, kteří mají odpor k pohybu, mají různé mindráky. Převést je do toho, že to může být hra, ať je nám pět nebo padesát, to je fakt fuška. To je pro mě výzva, a to je to, čeho si víc všímám než samotných poruch. Možná si budu sypat popel na hlavu, ale mým cílem je, aby když za mnou někdo přijde, tak aby už se moc nevracel.“

Příliš dlouho sedíme, ignorujeme signály svého těla, ale především se bojíme. Obáváme se zranění při sportu, zároveň máme strach z bolesti po námaze. Ze všech stran se na nás hrnou informace o tepových frekvencích, polohovacích pracovních stolech a my tak často máme pocit, že pokud se z nás nestanou rovnou vrcholoví sportovci, nemá cenu se ani snažit. Většině z nás by přitom stačilo vnést do života trochu pohybu, po práci dojít na zastávku, dát si pauzu od práce a protáhnout si ruce, vyjít schody po obědě. Fyzioterapeutka z Centra sportovních aktivit VUT Dagmar Moc Králová pracuje s malými dětmi, profesionálními sportovci i obyčejnými lidmi z kanceláří. Po letech zkušeností říká, že důležité je se zastavit, poslechnout, co nám tělo říká, a především si hrát. V podcastu se ale podíváme i na konkrétní tipy, co nám prozradí diagnostické přístroje, jak uvolnit ztuhlá ramena a pobavíme se také o barefoot botách nebo kdy už vyhledat odborníka.

„Pomocí magnetické rezonance můžeme sledovat, kde přesně se nachází nanočástice a zda dorazila do cíle – nádoru. Pokud ne, tak můžeme přidat chemoterapii v podobě nanočástic, a tak šít pacientovi terapii v takzvaně real time manners. Výhoda je v tom, že pacienta nepředávkujeme, zabráníme množství vedlejších účinků a umíme to sledovat v reálném čase.“

Příčinou úmrtí více než čtvrtiny Čechů je rakovina. Diagnóza, kterou si nechce vyslechnout nikdo z nás, je velkým strašákem i kvůli samotné léčbě. Radikální řešení zahrnuje operace, ozařování a chemoterapii, nevítanou součástí jsou bohužel vedlejší účinky. Padáním vlasů počínaje, řídnutím kostí konče. Vědci z celého světa se shodují, že chemoterapie je proti rakovině velmi účinná a hledají proto způsoby, jak omezit její negativní dopady na člověka. Jednou z metod je používání takzvaných nanobotů. Nepředstavujte si miniaturní roboty putující v krvi, ale spíše speciální buňky, ideálně ještě sledovatelné moderními přístroji. Právě na takových nanobotech pracuje doktorandka Michaela Vojníková z CEITEC VUT, která se chystá díky Fulbrightovu stipendiu do Ameriky. Ve volném čase se navíc věnuje popularizaci vědy na sociálních sítích a v podcastu, protože věří, že věda nepatří pouze do laboratoře a vědeckých publikací.

„Působí na ně mikrogravitace, z toho vyplývají negativní efekty na lidské tělo. Jedním z nich je svalová atrofie, což znamená, že postupně dochází k úbytku svalové hmoty. Stejně tak dochází k úbytku hustoty kostí, hlavně u nohou a zad. Může docházet k nepříznivým efektům na kardiovaskulární systém, případně i ke změnám stavby srdce. To si můžeme představit jako zmenšení komor a předsíní. Dalším nepříznivým efektem na astronauty na ISS a obecně na vesmírných misích je radiace. Jsou vystaveni většímu množství radiace než populace na zemi, což znamená, že mají vyšší riziko rakoviny.“

Představte si, že má váš pracovní den 16 hodin, slunce vyjde každých 90 minut a teplota pracovního prostředí se pohybuje od minus 156 do plus 121 stupňů Celsia. Že takovou práci na inzertních portálech příliš nevidíte? Není divu, stát se astronautem totiž vyžaduje víc než zaslání motivačního dopisu. A když už se do tohoto výběrového klubu podíváte a opustíte zemskou atmosféru, bojujete každý den s negativními vlivy na vaše tělo. Je přitom dost možné, že se díky vesmírné turistice dostane do kosmu mnohem více lidí, než tomu bylo doteď. Aby vědci lépe pochopili, jak velký stres musí snášet lidská těla ve vesmíru, zkoumají je velmi pečlivě už na Zemi. K takovým testům se dostal Dominik Bachratý, student Centra sportovních aktivit VUT, který měl možnost otestovat profesionálního pilota gripenů Aleše Svobodu, prvního českého záložního astronauta Evropské kosmické agentury. Jak se projeví na astronautech půl roku života na vesmírné stanici? A co se od nich můžou přiučit obyčejní smrtelníci?