Za pravlast hracích karet je nejčastěji považována Čína. Zde byly údajně nejprve provozovány hry, při nichž byly jako hrací listy používány vyřazené, či možná dokonce platné bankovky. Teprve později byly nahrazeny speciálně určenými kartami. Některé písemné zprávy o kartách uvádějí, že vznikly roku 1120 pro potěchu konkubín císaře Séun-ho, podle jiných však hru podobnou kartám hrál už císař Mu-tsung na Nový rok 969. Existuje ovšem i teorie, podle níž karetní hra vznikla v Indii v návaznosti na klasickou šachovou hru čaturanga. Jisté ovšem je, že do Evropy se karty dostaly přes arabské země někdy koncem 14. století. Během doby pak vzniklo mnoho karetních her, které jsou založeny na třech základních systémech: francouzském s 52 listy, španělském o stejném počtu karet s rozdílným značením a tarokách, které počítají se 78 hracími listy.

www.cojeco.cz

Oblíbená kontrolní otázka mnoha učitelů a učitelek dějepisu zapříčinila, že se nejednomu z nás po vyřčení slovního spojení „Zlatá bula sicilská“ automaticky vybaví rok jejího vydání. Římskoněmecký a sicilský král Fridrich II. tehdy v září roku 1212 vydal listinu potvrzující a rozšiřující práva a výsady českých králů a Českého království, čímž navázal na privilegium Filipa Švábského z roku 1198 o obnovení dědičného Českého království. Zlatá bula sicilská byla vydána v Basileji, a ne tedy na Sicílii, jak by se mohlo zdát. Svůj přídomek si vysloužila proto, že římský král neměl ještě k dispozici oficiální říšskou pečeť, neboť k jeho korunovaci došlo až v prosinci roku 1212. Ke stvrzení svého výnosu proto použil zlatou pečeť sicilských králů, která mu jako dědictví po otci Jindřichovi VI. patřila už odmalička.

www.cojeco.cz

Název chirurgického zákroku, jehož cílem je vybavit plod z dělohy břišní stěnou, bývá často spojován s osobou Julia Caesara, který prý tímto způsobem přišel na svět. Podle Plinia o tom svědčí i vlastní jméno zakladatele římského rodu caesarů, které pochází z latinského caedare – řezat, krájet. Tato legenda je ovšem velmi nepravděpodobná, neboť k provedení císařského řezu na živé osobě došlo poprvé až v roce 1610. Do té doby byl praktikován pouze při porodu na zemřelých matkách. Zákon připisovaný Numovi Pompiliovi zakazoval pod trestem smrti pohřbít těhotnou ženu bez pokusu o vybavení živého plodu břišní operací. Až do objevu chirurgické asepse byla ovšem úmrtnost u takovýchto zákroků obrovská. Tím spíše, že nebylo používáno vhodných operačních technik, rána nebyla šita ani nebyly podvazovány cévy.

www.cojeco.cz

Kouření tabáku znali mexičtí Mayové už okolo roku 500 př. n. l. Sušené listy ovšem také žvýkali, pojídali, rozemleté pak šňupali nebo pražili a kouř polykali. Roku 1492 tuto psychotropní látku spolu s Novým světem objevil Kryštof Kolumbus a první tabáková semena přivezla do Evropy jeho druhá výprava o 20 let později. I když bylo kouření církví odmítáno, velice rychle se rozšířilo a stalo se módní záležitostí. Roku 1560 objevil Francouz Jean Nicot léčivé vlastnosti alkaloidu obsaženého v tabákových listech. Tato účinná látka dostala jeho jméno a sám její objevitel poslal několik rostlin tabáku Kateřině Medicejské jako prostředek k léčení jejích migrén. Na škodlivé účinky kouření se přišlo až v roce 1950. Do té doby se tabákový průmysl rozrostl po celém světě, v Čechách hlavně díky podpoře Rudolfa II.

www.cojeco.cz

Rodák z moravského Příboru působil největší část svého života jako lékař ve Vídni. Zajímal se zejména o nervové poruchy dospělých lidí a od poloviny 90. let 19. století rozpracovával metodu tak zvané psychoanalýzy. Podle Freuda mají duševní choroby původ v prožitcích v dětství, na něž pacient mnohdy i zapomněl a jsou obsaženy jen v jeho nevědomí. Při psychoanalýze je tedy nutné nemocného nechat co nejsvobodněji mluvit nejen o jeho tajemstvích a touhách, ale o všem, co mu bezprostředně přichází na mysl. Školený psychoanalytik je schopen určit z těchto vyprávění kořeny psychických poruch. Freud se svou psychoanalýzou významně zasloužil o uznání nevědomých afektivních a emocionálních hnutí člověka a snažil se ji rozšířit i do oblasti sociální psychologie a do různých oblastí kultury včetně mytologie. Na jeho dílo později navázali například Alfred Adler nebo Carl Gustav Jung.

www.cojeco.cz

Necelých tisíc kilometrů severně od Londýna se ve skotském hrabství Inverness nachází jezero Loch Ness. Asi 23 kilometrů dlouhá, v průměru kilometr široká a zhruba 600 metrů hluboká vodní plocha už od roku 1933 přitahuje zraky všech novověkých záhadologů. První pozorování Nessie, jak bývá příšera familiárně nazývána, ovšem pochází už z roku 565, kdy údajně odrazil její útok svatý Kolumbán. V roce 1547 se vynořila z jezera a zabila několik mužů. Od zmíněného roku 1933, kdy příšeru několik minut pozorovali manželé Mackayovi, se její fotografie, filmy i očitá svědectví vynořují téměř každý rok. K dnešku je jich už kolem 1 500, z nichž řada ovšem byla vysvětlena zcela přirozenou cestou. Nejznámější fotografie pocházející z roku 1934 byla až o celých 60 let později prohlášena za podvrh.

www.cojeco.cz

Nejstarším, nejjednodušším a také nejpraktičtějším a dodnes používaným nástrojem pro počítání je lidská ruka. Je-li každému prstu přiřazena hodnota 1, lze takto velice efektivně počítat do 10. Starověké evropské národy uměly dokonce s využitím bříšek prstů, kloubů a článků počítat až do 10 000 a čínští mistři údajně až do 10 miliard. Pro počítání byly využívány také zářezy do zvířecích kostí nebo do dřeva. Inkové zase používali svazky různobarevných provázků s uzlíky nazývané kipu. V antickém Řecku a Římě se velké oblibě těšily abaky, které umožňovaly provádět poměrně složité matematické operace. Byly to tabulky rozdělené na sloupce, kde každý označoval jednotlivé řády. Byly natolik dokonalé, že sloužily počtářům ještě celý středověk i v období renesance. Podobné techniky se používají dodnes spolu s elektronickými kalkulátory, jako třeba japonský saroban či ruský sčot.

www.cojeco.cz

Státní vlajky mají své předchůdce ve vojenských znameních, která vojevůdci vztyčovali na bojištích v dobách, kdy ještě neexistovaly uniformy. Příslušníci jejich armád tak měli přehled o tom, kde se nachází jejich velitelé, a nepřátelé zase věděli, která místa jsou pod kontrolou jiných jednotek. Již v antice byla takovým znamením nejčastěji látka s emblémem připevněná na konec žerdi. Římské legie používaly tyto zástavy daleko raději než těžké bronzové emblémy. Ve středověku si rytíři připevňovali na konec kopí úzké trojcípé praporce nebo větší korouhve s erby. Časem se začaly nosit znaky připevněné na oděvech a později uniformy. Látkové emblémy, kterým se v 15. století začalo říkat vlajky, pak sloužily hlavně k rozlišení jednotek pozemních armád. Se vznikem národních států dostaly původně vojenské vlajky hlubší význam, když se staly státními symboly spolu se znakem a hymnou.

www.cojeco.cz